Vánoční balení dárků │INSPIRACE 2016

Za pouhé tři dny přijde Ježíšek! Pokud jste na tom stejně špatně jako já a vánoční dárky nakupujete na poslední chvíli, může vám posloužit tento článek jako potřebná dávka inspirace na balení vánočních dárků.

Pro ana blogy, hloupost jednadvacátého století

Z nenadání se obloha venku zatáhla a spustil se menší letní déšť. A tak jsem zalezla do tepla domova, natáhla své dlouhé nohy na měkký gauč, otevřela notebook a projížděla sociální sítě. Klasika. Facebook, instagram, pak zkontrolovat email, zda vás náhodou někdo nepostrádá (a jako vždy nikdo, tak proč tam jen lezu?), když na to narazím zase. A znova. Depresivní blogové deníčky, co si říkají ana blogy. Do očí bijící "zázračné jídelníčky". Snídaně- nic. Oběd- nic. Večeře-nic. Však nebojte se, žiju zdravě. Piju hodně vody, za den si dám třeba tři hrnky silného kafe a v kuse cvičím dvě hodiny. Prosím, seznamte se s hloupostí tohoto století, kde si nejen mladé holky vyměňují zásadní informace, jak za týden shodit deset kilo.

"Chci být jako květina, žít jen ze vzduchu a vody..."

...vítá vás stránka patnáctileté dívky, jež si říká Rosaline. Měří 171 cm a vysnila si místo nynějších 58 pouze 53 kil. Jak tak přemítám, není na tom zas až tak špatně.Aspoň snídá a obědvá. Ale i tak- žádná sláva.

Co víc mě ale při brouzdání po těchto bizarních článcích překvapilo, než pisatelka blogu Rooftops. Miliony fotek dívek s obří mezerou mezi stehny, které stojí na tenkých párátkách, jejich vyplašené smutné oči, jež lemují fialovo-modré kruhy. Motta jako anorexie není dieta, ale životní styl. Jsem silnější než jídlo. Miluju ten pocit, být křehká a jemná. Miluju čtení váhy, když jdou čísla dolů. A dlouhatánský seznam dívek pod ikonkou "friendship", což je další spousta dívek poblázněných hladověním, cvičením, utíkající před depresemi a následně o tom všem píší na jejich blog. V tu chvíli vám brada klesá dolů, když zjistíte, komu "Rooftops" patří. Ano, údajné Amy Lawrance. Amy Lawrance, které je pětadvacet. A stále nechápete, že v těchto letech ještě nemá rozum. U některých puberťaček se to dá ještě pochopit, ještě neuvažuje, je to dítě, zbytečně riskuje. Jenže on asi ten věk v tom takovou roli nehraje. Aha.

Po světě běhají tucty výživových poradců, každý druhý blog se zabývá zdravým životním stylem, letáky, billboardy, reklamy...Ale stále se tu najdou tací, kteří tento nesmyslný hladový kolotoč podstupují dobrovolně, z vlastní vůle, I při té spoustě možností, jak se dozvědět o redukci více. A hlavně zdravě. Pak je vám líto těch, kteří s takovou nemocí bojují třebas kvůli problémům v rodině, nízkému sebevědomí, týrání... Těch, jež by se rádi uzdravili. Pak vám nezbývá vůbec žádná lítost pro ty, kteří si rizika uvědomují a stejně jejich nejvíc kalorické jídlo bývá jablko. Co jablko. Půlka! Protože celé by bylo zbytečně moc.

Zásadně nesouhlasím a nepodporuji blogy s tímto tématem. Avšak zakázat je, toť holý nesmysl. Jako jim se nemusí líbit zase můj blog. Jen bych chtěla vzkázat těm, kteří chtějí hubnout, rozhodně si tyto blogy nečtěte. A těm, kteří jsou zvědaví, bych řekla to stejné, neb vás může klepnout pepka.
Hlavně se nežeňte za ideály. Tohle rozhodně nejsou ideály. Ideál neexistuje, protože sto lidí, sto chutí.
Nechejte všemu volný průběh- když se budete stále za něčím hnát, život vám propluje mezi prsty. A k čemu vám bude mezírka mezi stehny v sedmdesáti? Budete sami stát u rybníka, v legínách s obří mezírkou, nafouknutým zadkem, hubenejma nožkama, vyšlehaným bicákem, a krmit kachny. Sami? Opuštěni. Ale tak hlavně, že máte dokonalé tělo! Dívejte se více kolem sebe, mějte se rádi, jezte tak, abyste z jídla měli radost, nikoliv výčitky. Praví přátelé jsou ti, kteří vás neopustí jako stokilovou, ani jako tu, co má třicet kilo i s postelí. Jednoduše to neřešte. Jen tak budete spokojeni, A šťastni. O tom totiž život není.

Tak nic, já se loučím. Jdu večeřet šlupku od okurky a pak musím běhat po schodech dolů a nahoru. Přeci jen mám už nějakejch 45 kilo, tak nechci přijít do školy jak špek.

(No jo, nebyla bych to já, kdybych nezakončila vážnou řeč něčím naprosto hloupým :-D.)

¡Adiós España!

Už zase sedím doma, nohy jsem si natáhla na gauč, pojídám studený meloun a vzpomínám na chvíle strávené v krásném Katalánsku. V tomto případě se nehodí říkat, že jsem cestovala do Španělska, protože hrdí katalánští obyvatelé berou své území jako samostatnou zemi, a proto se od Španělska chtějí "odtrhnout". 

Těch sedm dní uteklo jako voda a než se člověk nadál, splynul zase se všední realitou jihomoravského domova. Všude dobře, doma nejlíp, ale v Katalánsku taky skvěle! Náš cíl představovalo asi čtyřiceti tisícové městečko jménem Lloret de Mar. Jestli si vzpomínáte, tak jsem před odjezdem na blogu vtipkovala, že je to takové malé španělské Las Vegas- nemýlila jsem se! Prý 310 diskoték, obchody, bary, restaurace, které nikdy nejdou spát... Zkrátka kousek živé Ameriky na evropském ostrově. 

Okouzlení z veselého městečka vystřídalo menší zklamání. Pláž byla nepříjemně kamínková (ale chodidla pak tak vyhlazená, že kam se hrabe Scholl Velvet Smooth!), moře hluboké a studené, i teplota vzduchu se mi zdála celkem nízká (asi jen můj pocit, jsem věčná zmrzlina!). 

H Top Royal Beach hotel představoval naopak velké překvapení! Všude čisto, vše naleštěné, ale stejně nejlepší bylo jídlo. Člověk se zde naučil jíst dezert po každém jídle,po dezertu ještě jeden, mít trojité obědy a dvojité večeře!

V Lloretu se nachází jedna z hlavních pláží, Playa Beach, na které je postaveno workoutové venkovní hřiště i s návody, jak a kolikrát na tomto stroji cvičit. Něco takového by vůbec nebylo špatné i u nás!

Trochu si zasportovat a nabourat každodenní "přímořský" stereotyp byl skvělý nápad. Každý si občas potřebuje odpočinout i od toho lenošení. 

Teď jsem vám dala trochu možnost podívat se do sluncem zalitého Španělska spolu se mnou :-) Snad se vám tento kraťoučký fotočlánek líbil!
Krásný den a Adiós amigos!

3 věci, které nikdy nedělejte před spaním

Číst nebo dělat některé věci před spaním je někdy docela špatný nápad. Proč? Protože se vám pak o nich může zdát! 

Meine TOP 6 gesunden Lebensmittel und Getränke

Herzlich willkommen auf meinem Blog. Dieser Artikel wird ganz in Deutsch geschrieben. Ihr wisst, dass ich aus Tschechien bin, und deshalb entschuldige ich mich für alle Fehler.
Also, wir können beginnen!

Kde, kam a co aneb Zpocenej vorvaň žvaní...

Je pár minut po půl jedenácté a já se v ještě pyžamu povaluji na gauči. Mám trochu kašel, rýmu, a i když teploměr ukazuje v domě něco kolem 20 stupňů (které se dají, na rozdíl od teploty venku, v klidu přežít), já si připadám, jako bych právě ležela na sluncem rozpálené poušti. Ano, takto trávím svůj poslední víkend letošního školního roku. A protože nechci stále myslet na to, že mám trošku teplotu a pár virů v těle, píšu tento článek. A o čem bude? Moc dobře vím, že jsem teď trochu upustila od hlavní náplně blogu (ale stále plno nápadů naleznete na staré adrese zde), přičemž bych se mohla trochu vymlouvat, že hlavním důvodem je právě probíhající přesun a přestavba blogu, jenže po pravdě nemám buď chuť, nebo čas.

O všem a o ničem...

Je už skoro čtvrt na devět, venku se pomalu stmívá a já mám chuť psát. Psát o všem. O tom, co se v posledních dnech stalo, co mám v plánu na další krásné dny, i když o tom můj blog vůbec není. Za mnou mám však již nachystané další tvoření, až budu mít chuť a zase kapku času.

Moc dobře vím, že blog teď tak trochu leží ladem, ale dala jsem se dohromady s Dede z Ježkových očí, tak se můžete těšit, co spolu vymyslíme. Avšak o tom, jak zanedbávám jeden ze svých koníčků tento článek není...

Cítím se smutně, zároveň hrozně šťastně. Asi šťastná jsem. Určitě. Donutila jsem se cvičit každý den. Přežívám ten zmatek na tanečních soutěžích a užívám si ty chvíle, kdy s děvčaty tančíme. V italštině jsem přeložila knihu Fantasmi (navíc jsem si zapamatovala i pár vět či frází, například opravdu "důležitou" "Che sciocchezza!"). Nenechávám se zviklat svými pubertálními spolužáky- ne, nekouřím, ne, nepiju, dokonce ani těhotná nejsem a večery trávím raději doma, než v zakouřeném baru.